« zpět

Reflexologie

Reflexologie má preventivní a regenerační účinek. Na ploskách nohou se promítají orgány celého těla. Působením na jednotlivé body na ploskách nohou můžeme příznivě ovlivnit funkce vnitřních orgánů, činnost nervového systému a žláz či motorický aparát a harmonizovat tak tělesné i psychické procesy. Terapií lze tišit bolest. Pomáhá také lidem, kteří v zaměstnání celý den chodí nebo stojí. Po proceduře posilování zón byste se měli cítit krásně uvolnění. Při této terapii se provádí stimulace tlakem na konkrétní místa, díky které se reflexologicky ovlivňuje zdraví odpovídajících částí těla. Vyvíjení tlaku na chodidla vyvolává všeobecné uvolnění a reflexně relaxuje cílové oblasti. Každý člověk si občas po celodenním shonu dá "nohy nahoru" a chvilku si odpočine, což je jistě velmi účinné, nicméně techniky reflexní terapie tyto účinky dokáží znásobit. Aktivují se při ní svaly, šlachy i klouby a napomáhají tak k plnému rozsahu pohybu těchto částí. Tato terapie je tedy vhodná i po úrazech.

Historie

Místo původu reflexní terapie se dosud nepodařilo jednoznačně určit, ale pravdou zůstává, že manipulační léčba zahrnující prvky reflexologie, akupunktury i akupresury, je v jihovýchodní Asii předpokládána již někdy ve 4. či dokonce 5. tisíciletí před naším letopočtem. Jednu z prvních písemně zaznamenaných zpráv máme ze základní knihy čínského lékařství Nej-Ting, za jejíhož autora je pokládán legendární Žlutý císař Chuang-Ti, žijící v 3. tisíciletí před n. l. Další zmínky je možno najít i v nejdůležitější knize čínské filosofie taoismu Tao-te-ting sepsané snad kolem roku 500 před n.l.

Však nejprokazatelnějším důkazem praktikování reflexologie v dávných kulturách se stal nález nástěnné malby zobrazující provádění reflexní masáže dlaní a chodidel v hrobce Ankmahora (vysokého egyptského úředníka) v Sakkáře, která je též známa jako lékařova hrobka. Tato egyptská nástěnná malba je datována do doby 6. dynastie, kolem roku 2330 před naším letopočtem. Již před tímto nálezem se věřilo, že reflexologie má dávné kořeny, a časté domněnky spojovaly její původ s prastarými orientálními technikami shiatsu a akupunkturou. Její užívání je prokázáno i u amerických indiánských šamanů jako součást jejich léčebných technik.

Do Evropy se první zmínky o reflexních metodách dostaly s Markem Polem po jeho návratu z Číny a již v šestnáctém století bylo na toto téma publikováno několik vědeckých prací. Ale teprve na přelomu 19. a 20.století dostává metoda důležitý impuls v podobě výzkumů londýnského neurologa sira Henryho Heada, který vyvinul první mapu reflexních zón. Ve stejné době ve Spojených státech vydává americký lékař William Fitzgerald knihu s názvem Zónová terapie. Jako jeden z možných zdrojů jeho inspirace se udávají i vědomosti indiánského kmene Cherokee. Doktor Fitzgerald vedl velké množství kurzů a přitáhl mnoho žáků. Jednou z nich byla i paní Eunice Inghamová, která jeho metodu dále rozpracovala a vylepšila tím, že se koncentrovala na malou plochu chodidla. Vyvinula speciální metody přítlaku a upravila je do dnešní podoby.

Kontraindikace

• při vysoké teplotě
• po transplantaci životně důležitého orgánu
• po poperačním stavu
• trombóza hlubokých žil
• při řídnutí kostí, artritidě, dně
• plísňová onemocnění, otevřené hnisavé rány a jiné defekty
• těhotenství (vyhýbáme se bodům, které mohou zapříčinit předčasný porod, celkově je terapie zkrácena na polovinu časově i tlakově)
• při úžívání léků na poruchu činnosti štítné žlázy, na cukrovku, hypertenzi, epilepsii